Text o aspektech kresby jsem napsala v roce 2017 jako průvodní slovo do katalogu výstavy Figurama.
Většina z nás je schopná naučit se základům kresby. Souhru oka a ruky, schopnost vyjádřit a převést viděnou trojrozměrnou situaci do plošného záznamu lze do určité míry naučit téměř každého. Zpřesnění grafomotorických schopností a vědomého vnímání prostoru je obvykle otázkou času a výsledkem hodin, měsíců a let praxe. To je ale jen základ.
Kresba je jednou z nejintimnějších výtvarných metod, má důvěrnější charakter než jakákoli jiná forma uměleckého výrazu. Často zosobňuje první ideu spontánně zaznamenanou na papíře. Odhaluje sebejistotu nebo váhání při hledání řešení a umožňuje nám, v jistém smyslu, participovat na procesu tvoření. Kresba v sobě nese prvky vizuální informace, poznání i nálady, ne v přesném percentuálním poměru, ale měnící se v závislosti na srdci autora.
Může být přímým záznamem emocí, poznámkou na okraji textu, neverbální formulací ideje a okamžitým záznamem prožitého děje, stejně jako dlouhodobým soustředěným projektem, budovaným pozvolna se stopou plynoucího času.
Kresba, malba a modelování (s figurou, jako jedním z prvotních témat) jsou hlavními součástmi jazyka výtvarného umění a organicky dotvářejí vývoj lidské kultury od paleolitických dob. Skutečnost, že 20. a 21. století rozšířilo spektrum výtvarných vyjadřovacích prostředků o nové disciplíny a technologicky pokročilejší media neubírá legitimitu, jedinečnost a sílu těmto základním vizuálním prostředkům. Umožňují nám prožít rezonanci, v níž je přítomen archetyp bazálního vizuálního vnímání.
Prostřednictvím kresby se učíme vnímat primární vizuální vjemy: světlo, prostor, formu, rytmus, konstrukci a kompozici. Kresba je výpověď o účelu, zkušenostech a intuici.
Studium přírody společně s artikulací kresby představuje postup, který pomáhá pozvednout studenta z úrovně pochopení základních principů pozorovatelných v přírodě na úroveň tvůrce schopného viděné skutečnost interpretovat obohacené o autonomní autorskou výpověď.
Tradice založená na přímém pozorování je uznávanou silou v evropském umění, obnovuje se v každém pokusu o studium a interpretaci viděného a prožitého. Zatímco obecné pravdy jsou pozorovatelné a stávají se součástí zkušenosti člověka, interpretace těchto prvků prostřednictvím výběru, zkoumání a zdokonalení zůstává otevřená bez omezení a nabízí nové, obohacující pohledy.